Dnes je 13. února a píše se rok 2014 a já velmi rád vzpomínám na okamžiky našich začátků. Před 20 ti lety – 13.února 1994 jsme měli možnost pořádat seminář Iaidó s naším učitelem panem Vladimírem Hotovcem. Byli jsme tehdy nadšeni a vděčni za každou informaci. O 10 let později, tedy v roce 2004 napsal náš učitel zajímavý článek o pohledu na japonský meč. Velmi nás oslovil. Pojďme se o něj znovu podělit a přemýšlet o tom, co nám jím chtěl říci.
S laskavým svolením pana Vladimíra Hotovce
Vojtěch Štrejn
JAPONSKÝ MEČ – Z JINÉHO ÚHLU
„Už jste viděl skutečný japonský meč?“ ptá se mě pan Hirono, majitel firmy na výrobu
vybavení pro bojová umění. Aniž čeká na moji odpověď, vede mě do své pracovny.
Následuji ho s předtuchou toho, že budu mít příležitost vidět zajisté krásný meč. Moje představy se brzy naplňují. V jeho rukou se objevuje dlouhý japonský meč – katana. Pomalu obnažuje čepel a moje oči doslova hltají každý centimetr čepele, pozvolna opouštějící saju. Studená ocel meče září ve světle modrými paprsky a jeho ostří ve mně vzbuzuje smíšené pocity krásy, magické síly i hrůzy. Vybavuji si v duchu mečíře, jehož zručné ruce tvořily tento unikát. Byl bezesporu nadaným umělcem a dílna jeho svatyní. V uších mi zní údery kladiva, každé zasyčení vody, do níž je ocel při kalení ponořena. Každý tah mečem po brusu si představuji jako náboženský obřad nemalé důležitosti.
Jaký to byl duch – mistra nebo ochranitelského boha, který vdechl tomuto meči tak úžasné a děsné
kouzlo. Připadá mi, že je něčím víc než tím, co umění mečířovo z něho učinilo. Pan Hirono mi meč podává. S obřadnou úctou, respektem a neskrývaným obdivem ho přebírám z jeho rukou. Hlavou mi letí spousta myšlenek. Kolik toho bylo již o japonském meči napsáno, kolik jsem toho slyšel, četl. Kolik úhlů pohledu na tento umělecký předmět, ale též dokonale funkční zbraň, lze vnímat! V duchu si vybavuji, jak se asi cítil samuraj, když přebíral takový meč a stával se plnohodnotným členem „elity“ a vládnoucí vrstvy japonské společnosti se všemi právy, ale též povinnostmi vyplývajícími z kodexu bušidó. „Meč jest duší samuraje,“ praví přísloví, které učinilo meč zosobněnou silou a zmužilostí.
Když Mohamed tvrdil, že meč jest klíčem „k nebi a zemi“, vyslovil touto větou japonský pocit. Při pohledu na čepel mi běhá mráz po zádech. Jen těžko se to popisuje, a zřejmě ještě těžší pro dnešního člověka je to pochopit…Mé myšlenky opouští pana Hirona a z Himedži se přenáší k panu Yasumiči Ogino do Tokia. Sedím v pozici seiza a čekám na svého učitele kendó a iaidó. Přichází s mečem a usedá do stejné pozice proti mně. Obřadně mi podává meč a já… s hrdlem staženým přebírám vzácný dar. Jsem cizinec s myšlením Evropana, a přesto na mě tato situace velice silně působí. Cítím, že tímto darem se upevňuje přátelství, emotivní vazba mezi mnou a mým učitelem.
Opět se mi vybavuje, jak silně musel tento okamžik působit na japonské muže vychované v japonské kultuře a duchu bušidó. Nyní, když píšu tyto řádky, rekapituluji všechny své úvahy o japonském meči. Kolikrát jsem ho tasil a zasouval zpět do saji, abych pochopil pohyby, způsob zacházení s ním. Několikrát mě musel říznout, aby mi připomněl, že cílem cvičení s ním nejsou pouze pohyby, nýbrž soustředění a vnitřní klid, že se učím vládnout skutečnou zbraní a „živou čepelí“. Za uplynulých sedmnáct let jsem měl mnoho příležitostí přemýšlet o slovech učitelů i o meči samotném – a jeden pohled mě velmi zaujal. Nikde jsem o něm nečetl, nikdo mi o něm neříkal. Prostě se zrodil z mých úvah, z dotazů žáků i těch, kterým jsem o své „cestě“, o Japonsku a bojových uměních povídal. Dost možná se vám můj názor divný bude zdát, já však nemíním vám ho vnucovat. Je na vás, jak o něm budete přemýšlet a zda doplní vaši mozaiku o japonském meči, Japoncích, Japonsku a jeho kultuře. Je zcela běžné, že většina z nás vnímá japonský meč jako zbraň, někteří v něm však vidí umělecký předmět. Pro další je zdrojem vědeckého, metalurgického bádání, zatímco obchodník uvidí v meči dobrý obchodní artikl.
Má zvídavá, někdy až příliš hloubavá mysl mě však přivedla k takovému pohledu na japonský meč, který bude hodně vzdálen všem, s nimiž jsem se nejen já setkal. Čím déle jsem s mečem cvičil a Japonce „poznával“, tím více jsem si uvědomoval, jak se v meči zrcadlí povaha, myšlení Japonců a jejich přístup k řešení záležitostí nejen bojových,
nýbrž i každodenních. Podíváme-li se na meč jako takový, zjistíme, že ve své podstatě za celá staletí nezměnil svůj tvar. Stejně je tomu i s japonskou kulturou. Japonci dokázali přijmout mnohé, co zajisté formovalo či obohacovalo kulturu jejich vlastní, avšak nikoli tak, aby připustili její zotročení kulturou jinou. Zatímco svět procházel řadou vývojových změn promítajících se do všech oblastí, tudíž i do vývoje zbraní a vnějších forem jejich
ovládání, Japonci zachovávali své tradice a…snažili se meč i šerm dovést k dokonalosti. Tam, kde se šermíři ve světě učili stále novým stylům zacházení s novými druhy chladných zbraní, Japonci obraceli pozornost k člověku. Byl-li dokonalý meč, bylo třeba zušlechťovat toho, kdo jím vládnul.
Jedno rčení, vážící se k japonskému šermu, říká:
„Síla svalů je omezená, zatímco síla mysli nemá hranic.“ Od vnějších forem výcviku v šermu se Japonci nořili stále hlouběji do nitra člověka. Tam někde v hloubi mysli vznikají reakce na konkrétní situace a rodí se pohyby mečem. Nejen fyzickou či technickou stránku samuraje bylo třeba rozvíjet, ale zejména tu mentální. Pak již stačilo jen vzít meč a vykonat v daný okamžik to, co vykonáno mělo být. I v tomto konečném aktu však vidíme zásadní rozdíl mezi Evropanem a Japoncem ve spojení s mečem. Mnoho šavlí používaných v Evropě mělo stejné nebo velice podobné technické parametry (váhu, délku čepele) jako katana. Jeden rozdíl tu však byl, a to zásadní. Japonský meč byl dvouruční, zatímco evropská šavle byla jednoruční. Co z toho odvozuji? Japonec se při šermu učil ovládnout své emoce, vyhodnotit situaci (odhadnout soupeřovu vnitřní sílu) a porazit ho nejdříve psychicky – a pak, vnitřně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, vložil do seku veškerou svoji fyzickou i psychickou energii. Držení meče obouruč dávalo seku mnohem větší razanci než při seku jednou rukou. Bylo však také zcela jednoznačným vyjádřením rozhodnutí, do kterého šermíř vkládal vše ve snaze rozhodnout situaci teď, tady… a definitivně. Zamyslíme-li se nad dnešním – kupříkladu obchodním – jednáním Japonce, najdeme zde stejné aspekty chování (jednání) jako u samuraje chystajícího se k boji. Než se rozhodne „seknout“ japonský obchodník, zcela jinak si prověří svého „protivníka“ a důkladně vyhodnotí situaci ze všech možných a pro nás i nemožných úhlů. Budeli přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, zachová se stejně jako samuraj se svojí dvouruční katanou. „Sekne“, a do seku vloží svou duši i tělo. Jen malé procento
zůstane pro případ nezdaru. Dost možná se o těchto praktikách budeme v blízké budoucnosti, spolu s přibývajícím počtem japonských firem na našem území, dovídat stále víc. Možná se vám zdá, že jsem se dostal úplně někam jinam, daleko, daleko od japonského meče. Můj názor je však pouhou úvahou, mým osobním zamyšlením, mým pohledem na danou problematiku a nemusíte ho tudíž vůbec brát vážně. Možná jsem teď dokonce zklamal příznivce bojových umění. Věřím však, že ti, kteří již jednali s Japonci obchodně, souvislost s japonským mečem a jeho použitím naleznou. Dost možná, že uvidí japonský meč z jiného úhlu.
Vladimír Hotovec ( 2004)
